středa 24. května 2017

Valašské dobrohraní

Do Valmezu jezdím ráda, jednat se tam mám šanci potkat se svými přáteli, kteří nebydlí tady v Olomouci a tudíž za nimi nemůžu jen tak zaběhnout po škole na kafe nebo jim uvařit večeři, druhak si tam taky zahraju pár bezvadných deskovek, dobře se najím a totálně se unavím (tady je ten okamžik, kdy bych měla říct odpočinu si, ale vzhledem k tomu, že sotva zamhouřím oka tak dvě noci po sobě a upadávají mi oči, byla by to moc velká lež).



Tentokrát byla ovšem tahle akce ještě trochu pikantnější než jindy. A proto také dobrohraní. Bylo to totiž dobrodružství a zároveň deskohraní. Takové dva v jednom, no neberte to. Tak já vám o tom v pár slovech řeknu.


V pátek jsem si pečlivě připravila miliony jídla (jinak to ani nejde, když někam jedu), pořádně se na tu sobotu nevyspala, ráno si přivstala, naběhla s maminkou na trhy, skoupila všechny možné bylinky a dobroty a vyrazila za dobrodružstvím.

Terezka mi dělala společnost už po cestě, protože přijela za mnou do Olomouce a do Valmezu jsme jely společně. Stihly jsme kafe a spoustu drbů už než se vlak rozjel. Ale na(ne)štěstí se nám povedla taky neuvěřitelná věc - zapomněly jsme ve Valmezu vystoupit. David na nás statečně čekal na nádraží, my se ale jen podívaly z okna, usoudily, že to ještě není ono (na naši obranu - oni to v tom vlaku prostě nehlásili) a jely vesele dál. Načerno a úplně jinam, než jsme potřebovaly. Vysmáté jsme vystoupily na Vsetíně a šly vesele čekat na autobus zpět do Valmezu. Pokus číslo dva už naštěstí vyšel a tentokrát se David z nádraží vracel do Domečku i s námi. Ještě že je tak hodný, že pro nás zajel rovnou dvakrát.


Tentokrát nebylo na deskovkách tolik lidí, což mi dokonale vyhovovalo. Totálně jsem projela Zaklínače, zjistila jsem, že mi nikdo neumí dávat dárky ve Vše nej, překvapivě jsem někdy v o půl páté ráno vyhrála Timeline, Dixit jsem zakončila hláškou ze Sherlocka, excelovala jsem v Krysích válkách a zombie mě v Zimě mrtvých zabili jen jednou.

Cvičení v tamní posilovně nevyšlo - rain check, příště už se to stane!, ale jinak jsem se měla famfárově. Snědla jsem všechno, co jsem si přivezla, ač mě to stálo vyčítavé pohledy lidí kolem. Zkrátka jsme si s Terkou na deskovkách zřídily takový malý soukromý foodfestival. Ale sušenky chutnaly všem, tak nevím, co mají za problém!


Takže ve zkratce - vypila jsem asi 10 káv, stihla jsem zabloudit na místě, kde jsem už tolikrát byla, snědla jsem batoh plný jídla, zahrála si pár skvělých deskovek, popovídala si s kamarády, hodně se nasmála a trochu i namračila, pospala si slavné tři hodinky a jela s úsměvem na rtech a dokonale unavená domů.

Jestli rádi hrajete deskovky, určitě taky někdy přijeďte. Nejlépe tehdy, kdy nepojedu já, aby tam nebylo tolik lidí. Jenom si dělám srandu. Dost možná. Pařby v Domečku jsou ale skvělé, za to se vám klidně zaručím. Doufám, že mě příště naše slavné duo Verča a David zase pozvou. Tentokrát zkusím i vystoupit napoprvé. Nebo si zajedem s Terkou do Rožnova. Ještě jsme se nerozhodly.







pátek 19. května 2017

Fotoreport ze Světa knihy 2017

Jak už jsem předznamenala v minulém článku o SK, fotila jsem na téhle akci ostošest. A výsledkem je mimo jiné to, že mám mobil plný fotek, za kterými jsou skryté ty nejlepší pocity - pocity radosti, nadšení, únavy, přátelství a lásky, ať už ke knihám nebo lidem kolem. Některé jsou hektické a z jiných vyzařuje klid. Jsou to momentky i pečlivě připravované záběry. A protože mi přijde škoda je nechat jen tak ležet ladem, některé vám teď ukážu v tomhle článku.