pondělí 26. června 2017

20 let strávených v Bradavicích


Někteří lidé na narozeniny a různá výročí nevěří. Často tvrdí, že člověk by měl slavit lásku k někomu nebo vlastní existenci prostě každičký den. Neustále se radovat. S tím souhlasím, ale zároveň jsem přívržencem narozenin a všemožných významných dnů. A ten dnešní je opravdu speciální. Protože je to přesně 20 let, co spatřila světlo světa kniha, která mnohým změnila svět. Kniha, která odstartovala něco výjimečného. Kniha, kterou čtou malí i velcí, staří i mladí, kluci i holky. Harry Potter a kámen mudrců.


Harry a jeho svět nám přinesl spoustu bolesti. Plakali jsme, když umřel Sirius. Sprostě nadávali nad Turnajem tří škol. Podrážděně kleli, když se Harrymu zdály divné sny a on se choval jako hňup. Ukusovali si nervózně nehty při hledání viteálů. Kopali do všeho okolo když umřela Hedvika nebo Brumbál. A nakonec propadali naprostému zoufalství při příběhu Snapea a jeho statečnosti.


Ale taky jsme zažili spoustu krásným momentů. Ten okamžik, kdy naše trio porazilo trolla a stali se přáteli. První Vánoce v Bradavicích. Harryho návštěvu Doupěte. Nebo jeho jízdu na Klofanovi. To, jak zachránil všechny v jezeře. Nebo když Hermiona prohlásila, že je super porušovat pravidla. Lenku a její štěstí, že má přátele. Nebo když se Nevillovi poprvé povedlo nějaké kouzlo. Sebevědomou Molly, která to nandala Bellatrix. A McGonagallovou, která bojovala za svou školu jako lev.


Knihy to byly plné malých i velkých momentů. Vedle sebe tu stály situace, kdy znovu povstal Voldemort a kdy Ron sněžil. Okamžik, kdy umřel mladý Cedrik i ten moment, kdy jen lovili trpaslíky na zahradě. Příšerné kejkle dvojčat. A první návštěva Prasinek. Pobertův plánek. A Sirius a jeho usměvavé oči, když spatřil znovu Harryho.


Některé knihy člověk přečte a jde dál. A jiné zůstanou v jeho srdci napořád. Odborníci si mohou říkat, co chtějí, série HP je jednou z těch, co zůstanou napořád. Jsou to skvělé knihy. Dobrý příběh. Krásná fantasy plná kouzel a magických bytostí. Boj dobra se zlem. A přátelství proti nenávisti. Boj síly a slabosti. Opravdovosti a pomíjivosti.


Nedá se v několika řádcích popsat, co pro mě osobně tenhle příběh znamená. Pamatuji si, jak jsem s Harrym začínala. Malá holka, co ráda četla. A jak jsem s ním rostla. Těšila se na každý díl. Četla i nekvalitní překlady na internetu jen proto, abych věděla, co se stane. A pak četla knihu znova, když se objevila v knihkupectví. Často s brekem, ale stále šťastná.


Maminka mi jednou řekla, že mi dala to nejcennější, co mohla - lásku ke knihám. A v tom má pravdu. A já upřímně věřím, že nebýt Harryho a jeho přátel, spousta lidí by si tu cestu ke knihám nenašla. Že Harry rozevřel náruč a přijmul všechny ty ztracené lidi, co potřebovali přítele. Že dal světu něco víc. A já jsem byla u toho. Jsem generací Harryho Pottera. Nikdy mi to už nikdo nevezme. Občas bude mít někdo hnusné poznámky ohledně toho, že Harryho tolik miluju. Je to přece jenom knížka pro děti. Navíc fantasy. No jasně, a peklo je jenom sauna, žejo.


Hodně tu používám jméno Harry, ale nemyslím tím samozřejmě jen toho brýlatého kluka s jizvou na čele. Myslím tím celý ten svět a všechny v něm. Všechny ty, co mi přirostli k srdci. Lenku střelenku. Hagrida. Rona. Hermionu. Siriuse. Lupina. Tonksovou. Dokonce i Belatrix. Snapea. A Lily. Molly a Artura. Dvojčata. Olivera. Hedviku. Prostě všechny. Často se ke svým přátelům v myšlenkách vracím a vždycky mi dovedou poradit. Jsou tu. Stále existují. Žijí v našich srdcích. A na tom nic nezmění čas ani doba. I až budu stará a v důchodu, tlustá jako blázen a protivná, budu číst Harryho. Smát se a plakat. A budu šťastná, že jsem mohla být u toho. U toho, když to všechno začalo. A být svědkem toho, že to neskončí.


Tak teď snad ještě co bych Harrymu chtěla popřát. Přeji ti, abys byl pořád ten ňouma, co vždycky udělá správnou věc. Aby ses dál protloukal životem hlavně díky svým přátelům. Abys nikdy nezhořknul a vždy zůstal nad věcí. Abys dál šířil dobro a naději. A abys změnil ještě alespoň tolik životů, jako jich bylo doteď. Protože ano, ty jsi naše životy změnil. Udělal jsi je lepší. Udělal jsi je výjimečné. Udělal jsi je kouzelné. Vždycky budeme čekat na nástupišti 9 a 3/4 a pojedeme s tebou do Bradavic. A budeme tam slavit Vánoce a hrát kouzelnické šachy. Popíjet čaj u Hagrida a chodit do sovince. Vždycky tě budeme milovat. Neplecha ukončena.

středa 24. května 2017

Valašské dobrohraní

Do Valmezu jezdím ráda, jednat se tam mám šanci potkat se svými přáteli, kteří nebydlí tady v Olomouci a tudíž za nimi nemůžu jen tak zaběhnout po škole na kafe nebo jim uvařit večeři, druhak si tam taky zahraju pár bezvadných deskovek, dobře se najím a totálně se unavím (tady je ten okamžik, kdy bych měla říct odpočinu si, ale vzhledem k tomu, že sotva zamhouřím oka tak dvě noci po sobě a upadávají mi oči, byla by to moc velká lež).



Tentokrát byla ovšem tahle akce ještě trochu pikantnější než jindy. A proto také dobrohraní. Bylo to totiž dobrodružství a zároveň deskohraní. Takové dva v jednom, no neberte to. Tak já vám o tom v pár slovech řeknu.


V pátek jsem si pečlivě připravila miliony jídla (jinak to ani nejde, když někam jedu), pořádně se na tu sobotu nevyspala, ráno si přivstala, naběhla s maminkou na trhy, skoupila všechny možné bylinky a dobroty a vyrazila za dobrodružstvím.

Terezka mi dělala společnost už po cestě, protože přijela za mnou do Olomouce a do Valmezu jsme jely společně. Stihly jsme kafe a spoustu drbů už než se vlak rozjel. Ale na(ne)štěstí se nám povedla taky neuvěřitelná věc - zapomněly jsme ve Valmezu vystoupit. David na nás statečně čekal na nádraží, my se ale jen podívaly z okna, usoudily, že to ještě není ono (na naši obranu - oni to v tom vlaku prostě nehlásili) a jely vesele dál. Načerno a úplně jinam, než jsme potřebovaly. Vysmáté jsme vystoupily na Vsetíně a šly vesele čekat na autobus zpět do Valmezu. Pokus číslo dva už naštěstí vyšel a tentokrát se David z nádraží vracel do Domečku i s námi. Ještě že je tak hodný, že pro nás zajel rovnou dvakrát.


Tentokrát nebylo na deskovkách tolik lidí, což mi dokonale vyhovovalo. Totálně jsem projela Zaklínače, zjistila jsem, že mi nikdo neumí dávat dárky ve Vše nej, překvapivě jsem někdy v o půl páté ráno vyhrála Timeline, Dixit jsem zakončila hláškou ze Sherlocka, excelovala jsem v Krysích válkách a zombie mě v Zimě mrtvých zabili jen jednou.

Cvičení v tamní posilovně nevyšlo - rain check, příště už se to stane!, ale jinak jsem se měla famfárově. Snědla jsem všechno, co jsem si přivezla, ač mě to stálo vyčítavé pohledy lidí kolem. Zkrátka jsme si s Terkou na deskovkách zřídily takový malý soukromý foodfestival. Ale sušenky chutnaly všem, tak nevím, co mají za problém!


Takže ve zkratce - vypila jsem asi 10 káv, stihla jsem zabloudit na místě, kde jsem už tolikrát byla, snědla jsem batoh plný jídla, zahrála si pár skvělých deskovek, popovídala si s kamarády, hodně se nasmála a trochu i namračila, pospala si slavné tři hodinky a jela s úsměvem na rtech a dokonale unavená domů.

Jestli rádi hrajete deskovky, určitě taky někdy přijeďte. Nejlépe tehdy, kdy nepojedu já, aby tam nebylo tolik lidí. Jenom si dělám srandu. Dost možná. Pařby v Domečku jsou ale skvělé, za to se vám klidně zaručím. Doufám, že mě příště naše slavné duo Verča a David zase pozvou. Tentokrát zkusím i vystoupit napoprvé. Nebo si zajedem s Terkou do Rožnova. Ještě jsme se nerozhodly.







pátek 19. května 2017

Fotoreport ze Světa knihy 2017

Jak už jsem předznamenala v minulém článku o SK, fotila jsem na téhle akci ostošest. A výsledkem je mimo jiné to, že mám mobil plný fotek, za kterými jsou skryté ty nejlepší pocity - pocity radosti, nadšení, únavy, přátelství a lásky, ať už ke knihám nebo lidem kolem. Některé jsou hektické a z jiných vyzařuje klid. Jsou to momentky i pečlivě připravované záběry. A protože mi přijde škoda je nechat jen tak ležet ladem, některé vám teď ukážu v tomhle článku.