středa 4. září 2013

Cornelia Funke - Inkoustové srdce

Název: originál Tintenherz, česky Inkoustové srdce
Autor: Cornelia Funke
Rok vydání: originál 2003, česky 2010
Počet stran: 391
Žánr: sci-fi, fantasy, dobrodružný

Na Inkoustové srdce jsem narazila kdysi dávno (asi před rokem) úplnou náhodou, ani jsem ho neznala a rovnou mi spadlo do klína po třiceti korunách za díl, což bylo naprosto parádní. O autorce se říká, že je to německá Rowling, což je samozřejmě velmi přívětivé pojmenování, ale rozhodně mě nenutí si trhat vlasy a psát někomu maily, že to není vůbec pravda. Kniha byla totiž velice fajn.
Meggie má 12 let a žije se svým otcem, kterému říká Mo (Mortimer je jeho celé jméno), což se mi jako oslovení hrozně líbí. Její máma s nimi není, Mo jí tvrdí, že kdysi dávno od nich odešla. Oba milují knihy, ona zatím pouze na čtení a obdivování, Mo s nimi i pracuje, je to totiž knihvazač. Žijí si celkem v idyle v domě plném knih, kde každý den u snídaně oba čtou až někdy málem zapomenou, že Meggie musí do školy. Až do jednoho večera, kdy se u nich objeví podivná postava. Muž, který si říká Prašprst a má sebou jako společníka kunu s růžky. Zdá se, že Moa celkem slušně vyděsí, protože hned další den se všichni vypraví pryč. Ujedou z jejich domu k tetě Elinor, která je taky knižní maniak a její dům připomíná tak trochu knižní ráj. Mo se u ní pokusí schovat knihu, která je údajně nebezpečná a někdo po ní jde, to mu stejně nepomůže a nakonec se ona kniha - Inkoustové srdce - dostane do těch nepravých rukou, tudíž ke muži jménem Kozoroh a jeho bandě v čele s Bastou. Jsou tu lumpové, kteří ubližují lidem, kradou, podpalují domy a vždy dostanou to, co zrovna chtějí. To by nebylo až tak divné, svět je plný syčáků, jenže oni právě tak docela nepatří do tohoto světa. Mo je sem totiž vyčetl z Inkoustového srdce, včetně Prašprsta a jeho kuny. A v tu chvíli v knize zmizela jeho milovaná Teresa, maminka Meggie. Kozoroh se teď rozhodl nechat si od Moa znovu předčítat, chce zlato a svého přítele Stína, který by v tomto světě mohl vytvořil opravdové zlo. Meggie a spol se tomu snaží zuby nehty zabránit, dokonce se jim podaří najít autora Inkoustového srdce, Fenoglia, který jim možná bude schopný pomoct. Aby toho nebylo málo, Kozoroh zjistí, že i Meggie dokáže vyčíst něco z knih, takže nemusí ve své vesnici držet Moa, ale může si tam rovnou nechat jeho líbeznou dcerušku.
Každá postava je svým způsobem důležitá a každá zde má svůj vlastní příběh, i když je to jen vedlejší postava, není tu jen Meggie, Mo a Prašprst, jejich banda je větší, připojí se k nim Elinor, nově vyčtený chlapec Farid, Fenoglio... Každý má svůj vlastní úkol, který snad povede k tomu, aby zabránili Kozorohovi v jeho špatnostech a nenechali ho dále ničit jejich (náš) svět.
Hrozně se mi líbilo, že každá kapitola začínala nějakým krátkým úryvkem z knihy, která se hodila dobře právě do té určité kapitoly, byl tu tedy například Ray Bradbury a jeho 451 stupňů Fahrenheita, Poklad na ostrově pana Stevensona nebo Stěhování knihovny od Solomona Eaglea. Kniha je plná knih, což mě k ní od začátku táhlo a taky proto mi tak dlouho trvalo, než jsem ji konečně přečetla. Bála jsem se totiž trošku, že budu zklamaná, že to nebude fungovat a bude to příliš prvoplánové a hrozné. Ale ne, byla jsem nadšená a právě takovou knihu jsem v tu chvíli potřebovala. Byla dobrodružná, plná naděje, knih, rodiny, nadpřirozených bytostí, knih, napětí a hlavně knih. Celá Meggiina rodina knihy miluje, čtou je, kupují, léčí, uctívají. Je to jejich domov, jejich jistota. Líbilo se mi, že Meggie měla bednu, kterou jí vyrobil Mo, ve které převážela své oblíbené knihy, byla to její truhla pokladů. Tahle bedna plná knih byla její domov. Líbilo se mi, že si vždy dokázali nějak knižně poradit. Že vsázeli na knihy, že knihy byly opravdu jejich pevná půda pod nohama a znamenaly z velké části jejich svět. Lišilo se to trochu od těch představ, že když člověk hodně čte, uniká mu jeho život a on vlastně nežije, protože věci zažívá jen prostřednictvím svých postav. Tady knihy znamenaly víc, než jen nějaký příběh, byly opravdu součástí rodiny, uměly pohladit i rozbrečet, uměly prostě pomoct a já jsem jejich roli v celém příběhu zkrátka milovala. Doporučuji ji všem, kteří mají rádi pohádky, milují knihy a rádi si přečtou něco, co neskončí tragicky a neumře tam půlka hlavních postav. Už se moc těším na další dva díly a autorka si získala mou přízeň, opravdu se mi to líbilo...






"Když si vezmeš na cestu knížku," říkal Mo, když ukládal do bedny tu první, "stane se něco podivuhodného: začne shromažďovat tvé vzpomínky. Později ji stačí jen otevřít a ty budeš zase tam, kde si z ní poprvé četla. Všechno se vrátí už s prvními slovy: obrazy, vůně, zmrzlina, kterou jsi při čtení jedla... Věř mi, knihy jsou jako mucholapka. Na ničem neulpívají vzpomínky tak dobře jako na potištěných stránkách."
Možná měl pravdu. Ale Meggie si brala knížky na každou cestu ještě z jiného důvodu. V cizím prostředí byly její domov - promlouvaly k ní důvěrným hlasem, byli to přátelé, kteří se s ní nikdy nehádali, chytří, mocní přátelé, odvážní a všemi mastmi mazaní, zcestovalí, prověření dobrodružstvími. Knihy ji povzbuzovaly, když byla smutná, a zaháněly dlouho chvíli, zatímco Mo stříhal kůži a látky a znovu sešíval staré stránky, které zkřehly nesčetnými roky a pod nespočtem listujících prstů.

Jsou pravdy, které naplní srdce zoufalstvím až po okraj, pravdy, o kterých se člověku nechce mluvit, pokud nemá v záloze něco, co proti zoufalství postaví kousek naděje.

"Možná se všechno přece jen změnilo. Třeba je za tím vytištěným příběhem ještě jeden, mnohem delší, který se mění zrovna tak jako náš svět? A písmenka nám o tom prozrazují právě tolik jako pohled klíčovou dírkou. Možná jsou něco jako poklička na hrnci, a v tom hrnci je toho ještě mnohem více, než se dá přečíst."

Knihy musejí být těžké, protože je v nich celý svět.


Žádné komentáře:

Okomentovat

Každý komentář potěší. Děkujeme :)