John Green - Hledání Aljašky

Název: originál Looking for Alaska, česky Hledání Aljašky
Autor: John Green
Rok vydání: originál 2005, česky 2013
Počet stran: 254
Žánr: velké Možná

O Johnu Greenovi už ví celý svět, k nám se nejdříve probojovala jeho kniha Hvězdy nám nepřály. A já jsem ji samozřejmě taky zaznamenala, ale z nějakého záhadného důvodu jsem se do ní hned nepustila a pak jsem zjistila, že u nás vyjde Aljaška, kniha, kterou napsal Green ještě před Hvězdami, tak jsem se rozhodla rovnou počkat na jeho dřívější tvorbu.
Hledání Aljašky byla poslední kniha, kterou jsem četla v roce 2013, dočetla jsem ji jen pár hodin před půlnocí. A myslím, že lepší knižní zakončení jsem ani mít nemohla.
Miles praští se svojí školou a rozhodne se, že půjde jinam, na internátní školu Culver Creek, kam kdysi chodil i jeho táta. Miles není úplně obvyklý mladík, hodně čte, životopisy, zajímají ho totiž poslední slova slavných osobností. A on se tak po vzoru Françoise Rabelaise vydá hledat velké Možná. Hned po příjezdu se seznámí se svým novým spolubydlícím Plukovníkem, který mu vymyslí přezdívku Váleček. Plukovník ale není jediný, který se Válečka ujme. Taky je tu ona. Krásná. Jiná. Chytrá. Občas pěkně protivná. Aljaška. A Miles je v tom
rázem až po uši. Do jejich stálé party patří také Takumi a občas i Lara, dívka z Rumuska s vtipným přízvukem. A pro Milese začíná opravdová jízda.
Culver Creek je zosobněním toho, co snad každý od internátní školy čeká. Lidé tu bydlí a vytváří si nové vztahy, porušují pravidla, dostávají za to tresty a porušují je znova. Dělají si různé
naschvály a snaží se mezi sebou překonat, i když to však někdy zajde opravdu daleko, nežalují na sebe, protože jestli studenti z Culver Creek něco nenávidí, jsou to bonzáci. Miles svůj předchozí život strávil spíše tím, že ležel v knížkách, doufal v to, že on sám něco zažije a byl to vlastně takový hodný chlapec. To bylo ale předtím, než začal bydlet s Plukovníkem nebo než si poprvé vyslechl nějakou příhodu od náladové Aljašky. V Culver Creeku sice taky čte, ale taky kouří, pije, zažije první lechtivé momenty s dívkou, své první skoroutopení v jezeře, svou první opravdovou lásku. A taky přátelství. Zdá se, že by v téhle škole opravdu mohl nalézt ono velké Možná. Ale také je tu jiná otázka. "Jak se kdy dostanu z tohohle labyrintu!" Protože všichni jsou vlastně součástí onoho labyrintu a jejich úkolem je se nějak dostat ven. Nebo není? Rozhodně to stojí za zamyšlení.
O panu Greenovi jsem slyšela mnohé. Že jeho knihy jsou jiné. Že má zajímavý styl psaní. Že si člověk jeho

postavy zamiluje. A vlastně jsem se ani nebála, že to nebude pravda. Nějakým záhadným způsobem jsem tušila, že mě Hledání Aljašky nezklame. A taky nezklamalo. Je tu vtip, ale také vážnost. Jsou tu pozitivní postavy. Ale také ty negativní, které jsou všude. Je tu láska a přátelství. Ale také bolest a utrpení. Je tu vše tak jak tomu je v životě. A chvílemi i více.
Postavy si tu člověk opravdu musí zamilovat. Váleček je milý kluk, líbí se mi, je chytrý, všímavý, není to žádný nabubřelý kluk. Plukovník je skvělý. Je vtipný, nad věcí, silný, ale také umí být nenávistný. Snad jen on by byl ochotný se opít tak, že má 2.4 promile, jen aby věděl, jak se člověk může v takové chvíli cítit. Jeden se učí nazpaměť slavná poslední slova, druhý si ve svém utrpení zapamatuje snad všechna hlavní  města světa i s jejich populací. Lara je silná holka, která přišla do úplného neznáma a zvládla to s grácií a vtipem. Takumi zase trochu tichý kluk, který nesmí v partě chybět. A pak je

tu Aljaška. Aljaška Youngová. Je krásná, chytrá, složitá. Není to žádná typická holčičí mladá postava. Nedaří se jí všechno. Není černobílá. Je pořádně barevná. Má pokoj plný knih, které chce ve svém životě přečíst, odmítá vyžehlit někomu košili, protože to by bylo podvolení se nepsaným pravidlům, že ženy dělají špinavou práci a chlapi se válí. Dokáže vypít několik flašek vína a tvrdí, že kouří, aby umřela. Ale také přemluví kluka, aby s ní zůstal ve škole a potom mu v noci čte. Nebo vyrábí sopku. Je ochotná vlézt do řeky a celá se smáčet, protože zahlédne sedmikrásku. Umí lidi překvapit. V dobrém i ve zlém. A jestli chcete vědět, co u ní převahuje, musíte si to přečíst.
Hledání Aljašky je skvělé. Smála jsem se. Nadávala. Byla jsem spokojená i
nešťastná. Přemýšlela jsem a milovala to. A chvílemi taky nenáviděla. Záviděla jsem a taky jsem nesouhlasila. Jestli je správná kniha ta, která ve člověku vyvolá emoce, tahle to určitě dokázala. A není to kniha, kterou bych přečetla, odložila a neměla už touhu se k ní vrátit. Naopak. Nemůžu se dočkat, až si Aljašku přečtu znova. Stačilo mi s ní pouhých pár hodin, abych věděla, že ji z hlavy hned tak nepustím a už vůbec se nemůže vytratit z mého srdce. A není to tak trochu to, o co tu jde?

"Otřáslo jím" - tím se myslí Simón Bolívar - "ohromující zjištění, že překotný závod mezi jeho neštěstími a jeho sny se v té chvíli blíží k cílové pásce. Za ní byla tma. "Sakra," povzdechl si. "Jak se kdy dostanu z tohohle labyrintu!"

To všechno mi vyprávěl, zatímco prohrabával svůj vak a házel oblečení do zásuvek bez ladu a skladu. Chip neměl zvláštní ponožkové šuple nebo šuple na trička. Byl přesvědčený, že všechny zásuvky jsou si rovny, a strkal do nich, co se zrovna vešlo. Moje máma by umřela.

"Celý život strávíš v labyrintu a myslíš na to, jak z něj jednou unikneš a jak to bude skvělý, a protože si představuješ budoucnost, dokáže jít pořád dál, ale nikdy neunikneš. Budoucnost prostě používáš k tomu, abys utekl před dneškem."

"Já si to s ní nechci rozdat."
"Moment." Popadl tužku a začal horečně čmárat nějaké rovnice, jako by ho právě napadla nějaká průlomová myšlenka.
Pak se zas podíval na mě. "Tak jsem si to spočítal a vyšlo mi, že pěkně kecáš."

Ale já neměl odvahu a ona měla kluka a já byl nemotorný a ona byla nádherná a já byl beznadějně nudný a ona byla nekonečně fascinující. Šel jsem tedy zpátky do svého pokoje, plácl sebou na spodní postel a myslel jsem na to, že kdyby lidé byli déšť, já bych byl mrholení a ona hurikán.

Nervózně pohlédl do papírů a pak se s úsměvem rozhlédl po nás. "No, rozhodně je důležité podkopávat patriarchální paradigma a tohle může být vhodný způsob. Tak tedy dobře," řekl a udělal krok nalevo od pultíku. A pak křikl dost hlasitě, aby ho nahoře slyšel Takumi: "Tohle je pro Aljašku Youngovou."

Poslední slova Thomase Edisona zněla: "Je tam velice krásně." Nevím, kde je to tam, ale věřím, že to někde je, a doufám, že je tam krásně.