Eowyn Ivey - Dcera sněhu

Název: originál The Snow Child, česky Dcera sněhu
Autor: Eowyn Ivey
Rok vydání: originál 2012, česky 2012
Počet stran: 391
Žánr: román

Počkala jsem, až napadne alespoň trochu sněhu, abych se mohla s chutí pustit do Dcery sněhu, od které jsem čekala všelicos a nebyla jsem si jistá, jestli se má očekávání naplní. Naštěstí to dopadlo celkem dobře.
Mabel a Jack jsou starší manželé, kteří před nějakou dobou přišli o dítě, které se jim narodilo mrtvé, a přestěhovali se na Aljašku. Byl to Mabelin nápad, doufala, že se jí tu povede vyřešit ten žal a bolest. Že třeba začnou nový život. Naneštěstí to nedopadne úplně tak, jak by si Mabel i Jack přáli. Aljaška je nemilosrdná a plná překvapení. Ti dva mají brzy problémy vůbec přežít a jsou si snad ještě více cizí než před svým příjezdem. Až do jednoho dne. Napadne první sníh a ti dva vyběhnou a jako malé děti se začnou koulovat. Tyhle dokonalé okamžiky zakončí tím, že si postaví sněhuláka. Nebo spíše sněhulačku. Druhý den je

však sněhulačka pryč a vedou od ní stopy do lesa. A potom to začne. Manželé vídají nějakou holčičku, která vypadá, jako by se snad zrodila z jejich sněhulačky. Napomáhá tomu i to, že Mabel jako malé vyprávěl tatínek pohádku o holčičce, kterou si staří manželé stvořili ze sněhu a své lásky. A tak se nám rozvíjí nový příběh. Příběh plný pochyb i tajemna, lásky i nejistoty. Je sněhová holčička, která se jim představí jako Faina, opravdová, nebo je to opravdu jen výplod fantazie starých manželů, kteří netouží po ničem jiném tolik jako právě po dítěti?
Kniha je rozdělená na tři části a ke každé je připojena část příběhu o sněhové holčičce. Zpočátku jsem se do čtení jaksi nemohla vpravit, přišlo mi to vše takové dost odosobněné a chladné, i když se mi to k Aljašce hodilo, čekala jsem něco trošičku jiného. Zhruba v polovině to už však bylo jiné a třetí část jsem si opravdu užila. Mabel je trochu úzkostlivá, ale šikovná ženská, která miluje knihy a mohla by žít v luxusu a pohodě, ale přesto si radši zvolí hlad na Aljašce. Jack mi připadal jako typický chlap, trochu ješitný a silný, muž, který chce za každou cenu uživit svou rodinu a nepřizná si, že to nejde, nedokáže ukázat své pocity a postavit se Mabel plné výčitek, ale v koutku srdce ji miluje a připadá mu krásná. Opravdu se mi líbil. Krom Mabel a Jacka, lidí, kteří se i přes všechna ta léta a bolest milují, ale ne vždy si to

dokáží dát najevo, je tu ještě jedna rodina, do které jsem se zamilovala. Esther, matka tří synů a manželka farmáře, je naprosto úžasná. Je svá, tvrdohlavá, upřímná a úplně jiná než všechny ostatní ženy. Trochu mi připomínala Rosu ze Zlodějky knih. Plná lásky a něhy, ale taky přísná a přisprostlá. Esteřin syn, Garrett si v příběhu vybuduje svou vlastní důležitou část a moc se mi líbil. Nejmladší bratr, který by nejradši běhal divočinou a kladl pasti, přesto neváhá a nastěhuje se s Esther k Mabel a Jackovi a celou sezónu maká na poli, aby ti dva neumřeli hlady. Byl neuvěřitelně vyspělý a opravdový. Dokonale mi zapadal do prostředí Aljašky. A pak tu máme Fainu, dceru sněhu. Ta byla opravdu neuvěřitelná, dívenka s očima barvy ledu, jejíž stopy nejsou ve sněhu vidět, která žije sama v divočině, když má hlad, zabije si nějaké zvíře nebo chytí rybu a je schopná udržet na sobě sníh tak, aby neroztál. Byla neuvěřitelná. A to byl právě ten účel. Opravdu jsem se celou dobu přesvědčovala, jestli je to jen jakési snové stvoření nebo opravdový člověk z masa a kostí. A ještě to podtrhovalo to, že když mluvila Faina nebo někdo hovořil s ní, nebyly tyto hovory ohraničeny uvozovkami, takže působily neskutečně. No zkrátka jsem byla z ní celkem unešená.

Aljaška. Obrovská součást této knihy. Důvod, proč jsem po ní vlastně sáhla a tak moc si přála, aby mě to nezklamalo. Miluji knihy z chladného nelítostného prostředí. Třeba ze Švédska. Takže jsem opravdu doufala, že autorka vykreslí Aljašku dokonale. A naštěstí se jí to povedlo, snad díky tomu, že tam sama žije. Nedá se ani popsat, jaká Aljaška v knize je. Tak jedinečná. Chladná, ale přesto plná něhy. Děsivá, nebo možná jen děsivě krásná. Tak proměnlivá a přesto vlastně stálá. Země plná chutné zvěře a výborných plodin, ale také plná sněhu a ledu. Pasáže o Aljašce byly právě ty, které jsem si užívala nejvíce. Všechny ty popisy lesa, hor, řeky, zabíjení zvířat, trhání zmrzlých brusinek. Bylo to neskutečně krásné. Úžasné. Tak úžasné, že vůbec nedokážu popsat, jak moc se mi to líbilo.
Přesto, že jsem měla velkou část knihy podivný pocit a nedokázala jsem se úplně dostat do příběhu, jsem si čtení Dcery sněhu užila. Bylo to jiné. Takové nereálné a přesto právě strašně skutečné. Přála bych si knihu číst na nějaké zapadlé chatě, u krbu, když za oknem padají

krásné vločky sněhu a na zemi už je metr sněhu. To bych si to dokázala opravdu naplno užít. Většinu knihy jsem se sama sebe ptala: "Proboha, jak tu ti lidé dovedou vůbec přežít?" Já sama bych asi umřela hned první týden pobytu. Ale v nějakém paralelním vesmíru, kde bych nebyla tak ustrašená a zimomřivá, bych na Aljašce ráda žila. Alespoň chvíli. Chodila bych na ryby a kladla pasti. Stavěla sněhuláka a bruslila na řece. V létě bych běhala po polích a sbírala jahody a byla celou noc vzhůru, protože slunce nikdy nezapadá. A v zimě bych seděla u kamen a četla knihy.
Moc bych si přála napsat více, prozradit všechno, začít nadávat a ptát se, jestli ostatní chápou příběh tak jako já. Chtěla bych tu křičet a trochu se i vztekat. Vyslepičit všechny ty drobnosti o Garrettovi, o dívce sněhu... Ale ono by to vlastně k ničemu nebylo. Pokud máte v plánu knihu číst, mám pro vás jen jednu radu. Zkuste si to opravdu užít. A odhoďte na chvíli logiku, jenom by vám překážela.

 
Zasmála se. Rozpouštějící sníh jí sjel po tvářích, sněhové vločky se jí zachytávaly na řasách. Smála se a smála, až se za břicho popadala, a pak nabrala další hrst sněhu a hodila ji po Jackovi a on zase hodil sníh na ni a sněhové koule začaly létat vzduchem.

"Ty jsi opravdu Jacka vykoupala? Nemůžu tomu uvěřit," řekla Mabel. "Jeho matka. Já. Myslím, že žádná jiná žena nikdy..."
"Jsem třicet let vdaná a mám tři syny. Když jsi viděla jednoho, jako kdybys je viděla všechny."

Pochopila to, když to teď sama viděla. Slunce zapadlo za nimi a holčička ukázala přes údolí na horské svahy ozářené studenou růžovofialovou barvou. Proti obloze se rýsovaly závěje sněhu navátého z vrcholků hor, ošlehané ukrutným větrem. Tady na svahu byl ale vzduch klidný. Barvy byly vzdálené, neuvěřitelné, nedotknutelné.
Cítila úctu, jako kdyby vstoupila do katedrály, ten pocit, že jí bylo ukázáno něco silného a intimního, v jehož přítomnosti musí mluvit tiše, pokud vůbec. Hleděla na tu barvu a snažila se představit si otce, který dal svému dítěti jméno po takové nádheře a pak je opustil.

"Říkala jsem ti to. Tady máš, dej si ještě trochu. Tohle je má poslední láhev a v žádném případě nenechám George vypít ani kapku. Dopil mi poslední borůvkový likér a ani se nezeptal!" ...
"Ále, dělám si jen legraci. Ten likér ale má říz, to se musí nechat."
"Říz? Chceš říct, že v něm byl alkohol?"
"Že v něm byl alkohol? Děláš si ze mě legraci? A proč bychom to jinak pily?"