Mons Kallentoft - Zimní oběť

Název: originál Midvinterblod, česky Zimní oběť
Autor: Mons Kallentoft
Přeložila: Luisa Robovská
Rok vydání: originál 2007, česky 2011
Počet stran: 440
Nakladatelství: Host
Žánr: detektivka

Už je to poměrně dlouho, co jsem si tuhle sérii (její první čtyři díly) koupila. Konečně přišla zima a já si vzpomněla si přečíst první díl!

Ve městě Linköping panuje neúnosná zima. V takových chvílích se může stát téměř cokoliv. Brzy je nalezena mrtvola velmi tlustého a znetvořeného muže. Není jen tak někde pohozený, jeho vrah (vrahové) ho pověsil na strom. Malin a další lidé z jejího týmu se snaží zjistit, co se stalo. Obětí je muž, který je známý jen tím, že podává poblíž svého bydliště fotbalistům míče spadené za plot. Jakýsi Bengt Andersson. Měl podivné dětství, které zahrnovalo jedno sekerou useknuté ucho, spoustu násilí a malou sestřičku, která o něj nejeví zájem. Snad jediný člověk, který ho měl za poslední léta rád, je žena jménem Marie Murvallová. Ta byla však před pár lety brutálně znásilněna v lese a od té chvíle nepromluvila. Je možné, že v tom má prsty právě Bengt? Její bratři Adam, Elias a Jakob si to rozhodně myslí. A co ten čtvrtý bratr Karl? Ten nikým nechtěný chlapec, kterého jako malého doma mučili a všichni jej nesnášeli? Jak daleko až sahá vina těch, kteří konali zlo jako děti ovlivněni rozkazy svých nejbližších? A je ještě vůbec možné přes všechny ty lži zjistit, co se vlastně tenkrát stalo? U koho to vše začalo a jak to skončí?



Nejdřív jsem byla z knihy nadšená. Jako jedna z postav tu v pozadí vystupuje sama oběť. Myslela
jsem, že to bude více provázané právě s hlasem Bengta, že se od něj něco dozvím, ale tahle linie pro mě nakonec šla celkem do ztracena. Autor si pohrál s popisy scény, první desítky stran mi přišly jako vytržené z nějakého šíleného naturalistického románu. Potom bylo ubráno na brutalitě a trochu se to zklidnilo.

Dá se očekávat, že se budou postavy okolo Malin včetně ní postupně vyvíjet. Myslím, že je tu připravena půda pro spoustu příběhů. Ať už jde o dceru Malin, jejího bývalého manžela, toho žraločího pisálka nebo třeba jejích kolegů - Zekeho, Svena, Karima... Zatím mi to vše přijde poměrně běžné - nešťastná manželství, rodiče vychovávající své děti, láska která prochází velkou zkouškou kvůli nemocem, alkoholismus, špatné vztahy s rodiči, samota... Nemůžu říci, že bych si někoho zamilovala. Nedokázala bych dokonce ani říct jejich jména, alespoň ne většinu z nich. Jsem zvědavá, co se z nich vyklube, ale zatím mě nikdo nepřipisujte do jejich fanklubu, na to si mě získali dost málo.

Severské detektivky miluju. Především ty ze Švédska. Myslím, že tohle chladné a syrové prostředí je naprosto dokonalým místem pro temné a zvrácené vrahy, pro rituální vraždy a žal, pro bolest a utrpení. Už je to nějaký ten pátek, co jsem sáhla po detektivce, takže jsem se i lehce bála, že to třeba budu špatně snášet. Přece jenom ta brutalita je občas až dechberoucí. Ale ustála jsem to. Nebylo to tak zlé. Z nějakého důvodu se mě to až tak moc nedotklo. Jak říkám, zatím si mě tenhle autor bůhví jak nezískal, na poličku ke svým oblíbeným skandinávským knihám si ho nepřidám. Možná v létě?

Jak je typické třeba pro Keplera, i tady jsou velmi krátké kapitoly, které člověka zkrátka nutí číst dál a dál (vždyť přece těch pár stran mě nezabije!). Ona zkratkovitost proplouvá celou knihou, tím příběhem uvnitř, dodává jí to na ještě větší surovosti.






Zajímavý je motiv viny a zla. Autor si dobře pohrál s tím, že nás donutil na někoho hodit vinu a potom nám ho ukázal v úplně jiném světle a já jsem si musela najednou říci: "A co kdyby..?" To mě potěšilo. Co mě zklamalo bylo to, že policejní sbor byl vlastně skoro na nic. Dobrá, Malin byla zapálená a řídila se svou intuicí (víceméně), ale tak nějak mi přišlo, že by se celý případ vyvíjel naprosto stejně, i kdyby policisté celou dobu seděli doma a dívali se na pohádky. Mám radši vyšetřovatele akčnějšího typu, co sami nachází stopy a hrabou se v minulosti, než ty, kterým je vše podstrčeno.

Nebyla jsem naprosto spokojená, ale přesto se najdou lidé, kteří by knihu podle mě dokázali ocenit. Je pro ty, co mají rádi severské chladné detektivky, pro ty, co už mají dost knih plných mladých postav a nevyzrálých dětí, doporučila bych ji těm, kteří nemusí nutně zkoumat nabídnuté stopy a smíří se s tím, že jim někdo řekne, co se vlastně stalo. Pokud nedokážete snést to, že se nedozvíte něco velmi důležitého, radši knihu nečtěte, to by vás mohlo pěkně naštvat.

Mráz nijak nevoní. Nahé, zkrvavené tělo se pomalu kýve tam a zpět Malin nad hlavou, starý dub je proti své vůli šibenicí, jejíž vrzání se mísí se zvukem naprázdno běžícího motoru auta. Na vypouklém břiše a na zádech se uvolnily podlouhlé cáry kůže obnažující zmrzlé maso, změť různých odstínů rudé barvy. Tu a tam jsou na údech jakoby namátkou rozmístěné hluboké rány, vyříznuté kusy masa a kůže. Přirození vypadá nedotčeně. Tvář bez obrysů, jen modročerný, odulý, zmrzlý tuk. Pouze oči, doširoka otevřené a podlité krví, téměř udivené, hladové a současně plné nevěřícného strachu prozrazují, že se jedná o lidskou tvář.

"Zimní oběť," zahájí poradu a dlouze se odmlčí, než pokračuje: "Podle Johannese Söderkvista, profesora historie, to prý byl jakýsi druh rituálu, při němž se kdysi bohům obětovala zvířata. Oběť se věšela na strom, tudíž by tu mohla být jasná souvislost s naším případem.

Ale byla to nenávist?
Dobrá otázka.
Možná to bylo zoufalství? Samota? Nebo hněv? Či snad zvědavost? Oběť? Omyl?
Nebo snad cosi jiného, mnohem horšího.
Kdybys mě jen mohla slyšet. Aspoň jedno jediné slůvko. V tom případě bych ti pošeptal tohle slovo:
Tma.
Tma, v níž duše nikdy nespatří světlo druhého člověka, když duše zakrní a člověk se nakonec pokusí o sebezáchranu.

V těch lesích však lze zmizet, zabloudit, setkat se s nepochopitelnými jevy. Zahynout v křoví a tlejícím listí, mezi houbami, které nikdo nesesbíral, stát se součástí spodního proudu lesa. Dříve tu lidé věřili na trolly, víly, divoženky a bytosti s kozím kopýtkem, které se potulují mezi kmeny stromů ve snaze přivábit lidské oběti a očarovat je svými kouzly.